Duchovní slovo – čtvrtek 5. listopadu

Bratři a sestry, v dnešním evangeliu slyšíme začátek 15. kapitoly Lukášova evangelia a dvě podobenství – o ztracené ovci a ztracené minci. První dva verše 15. kapitoly a tato dvě podobenství jsou jakýmsi úvodem k poslednímu, třetímu podobenství, tak zvanému podobenství o marnotratném synovi (mluvil bych ale spíše o ztracených synech a milosrdném otci) – toto podobenství ale dnes neslyšíme.

Výše zmíněná dvě podobenství představují dvě rozdílné situace. Mluví se sice o ztracených, ale rozdíl je v tom, kde ke ztracení dochází. Ovce se ztratila venku, mince v domě. Podobenství tak představují nejen to, že člověk může opustit dům církve a tam se ztratit, ale že může být ztracený i v církvi, respektive ve své víře, ve svém vztahu s Bohem.

My častokrát zaměřujeme pozornost na ztracenou ovci a potažmo na nevěřící lidi. To oni potřebují obrácení. A tak ztrácíme ze zřetele, že v domě jsou také ztracení. V tomto čase pandemie tato skutečnost vychází mnohem více na povrch. Kolik těch, kteří v „normálním“ čase jsou v neděli v kostele, vlastně v tuto chvíli jsou ztraceni a katolický rozměr víry (svátosti, společenství…) nehraje v jejich životech úlohu? Hospodyně začala minci hledat, vymetá dům a snaží se ji najít. Je to určitá výzva třeba pro mě, ale myslím, že pro každého věřícího – je třeba, abychom hledali. Ale jak? Jak, při zachování svobody druhých? Jak, aniž bychom tím vyjadřovali, že je do něčeho nutíme, nebo podobně?

Pojďme ale dál. Důležité je totiž pochopit, že oním ztraceným mohu být i já. Já, který i v tomto čase žiji ze svátostí, pravidelně chodím adorovat… K pochopení toho nám pomáhá dnešní první čtení. V něm Pavel reaguje na výtky svých oponentů, judaizuících misionářů, kteří shazovali Pavlovu autoritu. Pavel jmenuje věci, zbožné věci!, na kterých by si mohl zakládat – žid, farizej, pronásledovatel církve (tedy ve své víře nesmírně horlivý…). A přitom poznává, že toto vše bylo falešné. Že jeho víra byla jen tančením kolem „sebe“. Ve srovnání s poznáním Ježíše Krista to považuje za škodu. V řeckém textu je mnohem expresivnější výraz – „skybalé“ (exkrementy, i expresivněji vyjádřeno). Zakládat si na tom, zakládat si na své zbožnosti, na své dokonalosti, nepřipouštět si možnost, že jsem ztracený v domě, to je budování svého života „z hovínek“. A znovu opakuji, to, na čem si Pavel zakládal, byly duchovní věci, duchovní a radikální život! Ale byl osvobozen. Poznal své ztracení a poznal Ježíše Krista, který ho osvobozuje.

Jak je jednoduché a nebezpečné, že se náš život stane hraním si s tím, co z člověka vychází! Že v tom hledá svou záchranu, že v tom vidí své uspokojení, utišení svého svědomí. A neví, jak moc je ztracený, jak bídné to s ním je…

Čas, který prožíváme, je znovu příležitostí, abychom pochopili a poznali, že je třeba nastupovat cestu obrácení. Že je třeba, aby se obrácení stalo trvalým stavem našeho života. Být věřící totiž v první řadě znamená být člověkem obrácení, být tím, kdo se nechává stále Bohem nalézat (a to nejen venku, ale také doma). V tom je jediná naděje, to je jediný způsob, jak docházet radosti a veselí (viz závěry podobenství).

Před Bohem nikdy neobstojíme. Jen tehdy, když se jím necháváme nalézat, když vyznáváme svůj hřích a dovoláváme se Božího milosrdenství…