Duchovní slovo – úterý 10. listopadu

Drazí bratři a sestry,

 

na dnešní den připadá památka sv. papeže Lva. Jedná se o jednoho z mála papežů, který v dějinách dostal přízvisko „Veliký“ (pokud se nepletu, takoví papežové jsou tři – Lev (polovina 5. stol.), Řehoř (konec 6. stol.) a Mikuláš (polovina 9. stol.)).

Tento papež vykonával papežskou službu v době Chalcedonského koncilu (451) a v době vpádu různých kmenů do Říma.

Chalcedonský koncil se stal důležitým mezníkem. Nejen, že se zde koncilní otcové vyjádřili o dvou přirozenostech Ježíše Krista (lidská a božská – jedna osoba ve dvou přirozenostech), ale dopis, který Lev napsal jednomu z aktivních aktérů sporu, byl přijat s velkým nadšením. Koncilní otcové, kteří vyslechli papežova slova napsaná Flaviovi, začali spontánně provolávat – „Petr promluvil ústy Lva“. Došlo tak k jistému „odosobnění“ úřadu římského biskupa a intenzivnějšímu vnímání, že úřad římského biskupa je stolcem apoštola Petra a jeho nástupců.

Rád bych se ale zaměřil na druhou významnou souvislost pontifikátu tohoto velkého papeže. Připomeňme si, že situace byla taková, že císař sídlil v Konstantinopoli a svou moc projevoval převážně na východě. Starost o Řím byla spíše ponechána papežovi. A papež Lev se tohoto úkolu zhostil příkladným způsobem. Především tedy ve chvíli, kdy Řím stále častěji čelil vpádům různých kmenů.

Roku 452 vpadli do Itálie Hunové. Tak, jak to bylo tehdy obvyklé, tato vojska pustošila území, která dobyla. Když takto Hunové dorazili až k městu Řím, sám papež vyšel hunskému vojevůdci Attilovi vstříc a snažil se jej přesvědčit, aby město Řím ušetřil. Papež musel být dobrý diplomat, protože se mu Attilu podařilo přesvědčit a ten Řím ušetřil rabování a ničení.

O tři roky později, roku 455, se situace znovu opakovala. Tentokrát se na Řím valili Vandalové. Papež již tolik úspěšný nebyl, ale přesto se mu podařilo přesvědčit Vandaly, aby město „jen“ vyplenili. Podařilo se mu tedy ochránit římské občany (nedošlo k jejich vraždění) a uchránil také samotné město, které nebylo zapáleno, jak Vandalové měli v úmyslu a jak běžně praktikovali. Došlo tak k zachování rovněž apoštolských bazilik a dalších významných římských památek.

Při pohledu na tohoto papeže můžeme přemýšlet, jakým způsobem můžeme obstát v této době my. Sám si kladu otázku, jak mohu, jako pastýř konkrétní farnosti, napodobovat v této specifické době tohoto velikého papeže. Jak stát na straně lidu, jak jej v tomto čase „chránit“ před různými aktuálními nebezpečími – nejen koronavirem, ale tím, co je „Vandaly“ dnešní doby.

Jsou farníci, kteří mi za různé věci děkují. Nechci vystupovat proti této vděčnosti, protože si myslím, že vděčnost obecně, nejen ve vztahu ke kněžím, častokrát chybí a málokrát říkáme děkuji. Přesto mi stále vyvstávají na mysli slova dnešního evangelia – jsme jen služebníci neužiteční. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.

Děsím se lidí, kteří se domnívají, že svůj život naplňují, kteří si myslí, že musí být obdivováni. Těch, kteří jsou přesvědčeni, že to, jak Bohu slouží (prožívají svůj křesťanský život), je dostačující. Sám stále zpytuji svědomí a uvědomuji si, jak ve své službě selhávám. Jak od Boha častokrát očekávám, že už nyní bude obsluhovat on mě. Kdy očekávám, že budu muset být za svou službu pochválen… Nejde o to, že toho musím dělat víc (můj den, jako každého jiného, není nafukovací, ani nejsem spasitel – a ani Ježíš, skutečný Spasitel, nepomohl všem…). Jde o to umět rozlišovat. Obstát v situacích, ve kterých jsem. Být po příkladu sv. papeže Lva pastýřem, být velikým, totiž tím, kdo svůj život dal plně do služby mně svěřeným…

V předvečer svátku sv. Martina hledím na tohoto velkého papeže a vyprošuji si, abych i já byl „veliký“, abych byl tím, kdo jako farář chrání svěřený lid…