Duchovní slovo – sobota 31. října

Hlavně, že se hlásá všemi možnými způsoby Kristus; ať už s postranním úmyslem, nebo upřímně“.

Těmito slovy, bratři a sestry, začíná dnešní úryvek prvního čtení. Pavel jimi reaguje na situaci, která mu byla představena a kterou zmiňuje v předchozích verších. Někteří se pohoršovali nad důvody, proč a jak někteří hlásají evangelium. Pavel to potvrzuje: „Někteří z nich sice hlásají Krista ze závisti a hádavosti…“, respektive, z hádavé ctižádostivosti… Pavel na to navazuje a říká – je jedno, s jakými úmysly, hlavně že se evangelium hlásá.

Tím není relativizován onen úmysl, není jím relativizována morálka hlásajícího. To nikoli. Ale je tím řečeno, že je ještě něco důležitějšího – totiž, že je hlásáno evangelium.

Pavel tato slova pronáší, když je v okovech. A svou situaci představuje jako pozitivní – můj stav (to, že jsem v okovech pro Pána) se obrátilo spíše k prospěchu evangelia. Tedy to, co by se mohlo jevit jako obtíž pro hlásání evangelia, se obrátilo ku prospěchu.

My v dnešní době nejsme v takové situaci, že bychom se pro hlásání evangelia dostávali do pout. Přesto alegoricky můžeme říci, že společně s okleštěním mnoha dalších oblastí lidského života bylo i okleštěno hlásání evangelia a možnost prožívat společně v kostele svou víru. A proto by se mohlo nabývat dojmu, že je to s vírou a hlásáním evangelia v háji. Ale při zkušenostech, které mám, při víře, kterou chovám, se připojuji k apoštolu Pavlovi – to, co by se mohlo jevit jako překážka se spíše obrátilo k prospěchu evangelia.

Ano, trpím a pláči nad tím, že nemalá část farnosti zcela dobrovolně strádá, zcela dobrovolně označuje život ve společenství farnosti a svátostný život za věci zbytné. Otázkou je, zda je to až od této chvíle, nebo jen v tomto čase se stalo zřejmým to, co bylo pod povrchem již žité. U nemalé části farnosti ale věřím a poznávám, že současné „okovy“ jsou ku prospěchu evangelia.

Při vší trudnosti a závažnosti současné situace si znovu a znovu opakuji upravená slova Exultetu: šťastný to koronavirus… Proč? Kdy jindy by se ve farnosti tolik adorovalo? (kdy v dějinách naposledy v naší farnosti byly každý den hodinové adorace?) Kdy jindy se rodiny scházely tak často ke společné modlitbě? Kdy jindy bylo možné tolik pracovat na osobním rozvoji a na „opracovávání“ vlastního kamene stavby církve?

Dnešní čas může být ku prospěchu evangelia. V mnohém záleží na nás, jak se k současné situaci postavíme. Je jedno, proč a v jakých okolnostech je hlásán Kristus, určitým způsobem je jedno, jakým způsobem se mu projevuje úcta (když v současné době nemůžeme konat to nejcennější, společně slavit mši sv.). Hlavně, že se s Kristem žije, hlavně že se víra žije a prohlubuje!