Duchovní slovo – pondělí 4. května

Drazí bratři a sestry,

ve velikonoční mystagogické katechezi jsme v evangelijních úryvcích již naslouchali Ježíšovu nočnímu rozhovoru s Nikodémem, ve kterém jsme byli pozváni uvažovat o tajemství křtu a eucharistické řeči, v níž jsme mohli uvažovat o tajemství eucharistie. A nyní nás pár dní bude provázet 10. kapitola Janova evangelia, ve které se Ježíš představuje jako Dobrý pastýř, a které nás tedy zvou k úvahám o služebném kněžství.

Dnes se běžně čte prvních deset veršů 10. kapitoly. Ale protože se jedná o text, který jsme slyšeli již včera, je pro tento liturgický rok varianta odlišná – verše bezprostředně navazující. Ty více rozvíjejí myšlenku 10. verše – zloděj přichází, jen aby kradl (aby bral život). Dobrý pastýř přichází, aby měli život, a aby ho měli v hojnosti. V oněch verších je představováno, co všechno Dobrý pastýř dělá pro to, aby měli život v hojnosti – neopouští své ovce, zná své ovce, dává za ovce svůj život…

 

Je to velká výzva pro každého kněze. Samozřejmě není jediná odpověď, proč jsem knězem. Ale jedna z nich by jistě měla být: aby měli život a aby ho měli v hojnosti. A mnohé jednání kněze by mělo být touto skutečností motivováno a formováno.

Jsem knězem již necelých devět let (to už není krátká doba…). A tak mohu již více pracovat s realitou své účasti na poslání Dobrého pastýře. Neodvažuji si vyjadřovat, co je motivem mého kněžského života a poslání. Ono to totiž není černobílé a úplně průzračné, respetkive se to v různých situacích mění… Vím ale, že je velmi jednoduché, aby kněz podléhal pokušení vnímat své poslání jako svůj projekt, jako místo svého oslavení, jako činnost, ve které hledá obdiv, uznání, ocenění, že si toho ostatní všimnou… V takovém případě jsou pro něj ovce (věřící) jen nástrojem, který využívá ke své slávě. Tedy v takovém případě se kněz chová jako zloděj, který „vysává“ ovce, který jim bere život pro svou slávu.

Vím také velmi dobře, jak je těžké přijímat negativní projevy. Jak je bolestné slyšet o sobě různá zasvěcená hodnocení (on je takový a makový…), vyjadřování, jaký jsem, jaký nejsem, co dělám „prý“ špatně, apod… Jak je smutné slyšet o sobě pomluvy, lži, případně tomu muset čelit… A jak by se chtělo řvát, bránit, vyvracet… Ale o to tu nejde. Dobrý pastýř není ten, který má dobrou pověst, kdo si buduje skvělé PR, a skvělý společenský obraz. Jeho snahou by mělo být, aby měli život, a aby ho měli v hojnosti.

Jak bych si přál, kdyby věřící a lidé obecně chtěli po kněžích, aby byli skutečně kněžími. Kdyby působení kněze, jeho homilie, jeho projevy, sdělení… hodnotili podle onoho kritéria 10. verše. Kdyby je, když už to musí být, hodnotili podle toho, jestli jsou zloději, nebo Dobří pastýři. Jestli život berou, nebo jestli usilují o to, aby ho ostatní měli, a aby ho měli v hojnosti. Ale ještě mnohonásobně více bych si přál, abychom my kněží neustále přemýšleli o svém životě, o naší pastorační lásce a činnosti, o našich homíliích, projevech, článcích… a stále si kladli otázku – proč to dělám? Pro sebe, ke své slávě, ke svému uspokojení, kvůli obdivu… nebo proto, že chci, aby měli život, a aby ho měli v hojnosti?

Prosím, vyprošujte si v modlitbě takové kněze. Modlete se za svého duchovního pastýře, za svého kněze, modlete se za mě, ať neopouštím své ovce, ať znám své ovce, ať za ně dávám svůj život… Prostě, ať usiluji o to, aby měli život, a aby ho měli v hojnosti.

 

 

Zamyšlení farnice:

V textu dnešního evangelia se vracíme k tom, co už jsme slyšeli včera. Tedy k úloze Dobrého pastýře, který vede své stádo ke svěžím pastvinám.

Co si představit pod pojmem „svěží pastviny“? Myslím, že se zde píše o důvěře, o důvěrném vztahu s Ježíšem, o zakoušení Boží přítomnosti v našem životě. Je to onen život v hojnosti, o kterém mluví Ježíš, když říká: „Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti“. Můžeme tedy říct, že se jedná o pokoj v duši, ono spočinutí v Bohu, ono vědomí, že je stále přítomný s námi. Takový pokoj, který když člověk okusí, nechce, aby někdy skončil… Je to klid, který nám nemůže poskytnou tento svět, ač jsou jeho nabídky sebelákavější. Je to vlastně uvědomění si, že radosti tohoto světa člověku neposkytují to „pravé“ štěstí, nenaplňují ho. Radosti tohoto světa jsou vlastně lupiči a zloději, kteří nás odvádějí od Boha, kteří nám kradou onen pokoj.

Jistě se ptáte, jak k takovým pastvinám dojít? Tak za prvé je k tomu nevyhnutelně potřeba Boží milost! Co pro to mohu udělat já, obyčejný, hříšný člověk? Říct: „Fiat – ano“ tak, jako to řekla Panna Maria. A pokračovat: „Pane Ježíši, já chci žít s Tebou, chci Ti důvěřovat, chci abys byl první v mém životě, ale co mohu, Pane, bez Tebe“? V tu chvíli se člověk otevírá působení Boží milosti ve svém životě. To je ten okamžik, kdy Pánu otevírám dveře a on pak může začít konat (působit v našem životě), kdy nás může vyvést na svěží pastviny.