Duchovní slovo – středa 29. dubna

Nikdo nezná Otce, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.

To jsou slova jistého zjevení, ale také můžeme říci slova zcela zapadající do logiky zkušenosti. Vždyť skutečně platí, že otce může znát jen ten, kdo je synem. Můj otec, ke kterému mám osobní vztah, je pro ostatní lidi „obyčejným“ člověkem, spolupracovníkem, známým, kamarádem… Ale jen pro mě, který jsem synem, je otcem.

Častokrtá opakujeme, že Bůh je naším Otcem. Ostatně, tímto oslovením začínáme také modlitbu, kterou nás naučil Ježíš. Říkáme-li, že Bůh je náš Otec, pak tím jedním dechem dodáváme, že my jsme jeho děti. A říkáme-li toto, pak bychom se tak měli i chovat. Život křesťana je životem nejen člověka, který dogmaticky hovoří o svém synovství, ale který tak skutečně prožívá svůj život. Život křesťana – syna, je pak prožíván jako život maličkého, totiž toho, kdo je plně odkázan na pomoc Otce.

A tak můžeme uvažovat, jak s tím koresponduje náš egoismus, naše zakládání si na sobě, naše snaha vystačit si sám, mít vše ve svých rukách… Pokud budeme parafrázovat Janova slova z dnešního prvního čtení, všechny tyto projevy (egoismus, snaha vystačit si sám…) jsou ve spojitosti s tím, že Boha označujeme za Otce, činění z Boha lháře. Protože buďto je skutečně Otcem, a pak se tak mám chovat, a nebo jím není, a pak se chovám zase podle toho. Ale obracet se k Bohu jako k Otci, a přitom svým životem jednat úplně jinak, to je očividný rozpor.

Lidská společnost je odnepaměti postavena na tom, že ideálem je být silný, být v popředí. Ježíšovo poselství ale říká, že ideálem je být služebníkem všech, být maličkým… Tak máme v Bohu skutečně Otce.

 

 

 

 

Zamyšlení farnice:

V dnešním čtení z prvního listu apoštola Jana můžeme číst následující poselství:

Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není. Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale (přitom) žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou. Když však žijeme ve světle, máme společenství mezi sebou a krev jeho Syna Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu. Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, (že se dopouštíme) hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od každého hříchu…

Opět se setkáváme s velkou nadějí, vírou a láskou, která nám pramení v Kristu. Uvědomuje-li si člověk svou hříšnost, má velkou naději, že skrz svátost smíření opět obnovuje svůj vztah s ním.

Co je k tomu zapotřebí? Především pravda a pokora. Nechodíme na sebe žalovat. Ježíš přece zná každý náš skutek, každou myšlenku, on ví, co nosíme v srdci… Tak jako na zahrádce vytrháváme plevel ze záhonku, stejným způsobem vytrháváme plevel (hřích) ze svého nitra při svátosti smíření. Čím častěji plejeme, tím nám zahrádka a rostliny v ní zasazené lépe prospívají. Naopak pokud záhon necháváme zarůst plevelem, hrozí, že nám tento plevel nakonec udusí i to, co se snažíme vypěstovat…

Jak se nejlépe zpovídat? Tak jako kněz by měl sloužit každou mši svatou jako by byla jeho poslední, tak také člověk by se měl zpovídat tak, jako by tato svátost smíření měla být poslední…

Učme se tedy od Ježíše, neboť je tichý a pokorný srdcem, a nalezneme pro své duše odpočinek. Amen.