Duchovní slovo – neděle 26. dubna

Drazí bratři a sestry,

původně jsem nezamýšlel toto duchovní slovo psát – nedělní homilii jste slyšeli na mši sv. Ale nakonec jsem se dnes ráno rozhodl, že přeci jen jednu myšlenku napíši.

Včera mě velmi zaujala myšlenka rozdílu mezi dvěma společenstvími učedníků. Společenství nedělního rána a společenství nedělního večera.

Co je typické pro společenství nedělního rána? Neberu nyní v úvahu příběhy ostatních evangelistů, ale pouze to, co je charakteristické pro toto společenství v příběhu o Emauzských učednících. Příliš informací o tomto společenství nemáme. Víme jen, že se v něm objevují zvěsti o událostech toho rána, že se tam mluví o prázdném hrobu, o vidění andělů, dokonce se tam i říká, že prý žije. Tedy je to společenství doslova nabité různými zvěstmi, poselstvími, evangeliem! Ale přesto je to společenství, ze kterého odchází, doslovo prchají dva učedníci. Je to společenství, které dva naprdne, společenství, které se rozpadá…

A pak máme společenství nedělního večera. To je společenství, do kterého se naopak přichází. Je to společenství, kde se už se neříkají jen nějaké, byť sebelepší teologické výpovědi. Je to společenství, kde už každý může nejen říci – viděl jsem Pána, ale kde také mohou říci, poznali jsme Pána. Je to společenství nikoli výpovědí, ale osobních zkušeností!

Mezi těmito dvěma společenstvími je cesta. Evangelista Lukáš nám ukazuje cestu dvou učedníků (ale jsem si jistý, že v jiné podobě, v jiné míře museli tuto cestu absolvovat všichni učedníci). Je to cesta dynamického vývoje. Cesta, kde je zapalováno srdce a kde se člověk, sám, osobně (nikoli přes posly a přes dogmatické výpovědi) setkává se vzkříšeným Kristem. Kde ho poznává! (ve vší škále toho významu, kterou jsme si v homilii představovali).

Jaký je tedy rozdíl mezi oněma dvěma společenstvími? Kéž by takový rozdíl byl mezi farností Český Brod před koronavirem (společenství těch, kteří něco vyznávají), a farností Český Brod po koronaviru (společenství těch, kteří poznali Pána, mají s ním osobní zkušenost). Kéž by se společenství, „ze kterého se odchází, utíká pryč“, stalo společenstvím, do kterého se přichází a ve kterém se sdílí víra, poznání a život věčný.

 

Zamyšlení farnice:

Evangelium dnešního dne nám předkládá příběh o učednících putujících do Emauz.

Na jejich cestě se k nim přiblížil sám Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali…

Líbí se mi zde několik věcí: Ježíšova starostlivost, která se odráží v otázce: „A co se stalo?“ Jeho pobídka k důvěře (jako by říkal nebojte se, svěřte mi každou vaši starost, každou bolest. To, co vám leží na srdci…). Dále jeho trpělivost a pokora, se kterou vyslechne vyprávění učedníků, včetně jejich výtky: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Ježíš nepotřeboval vyprávět znovu „svůj“ příběh, on ho přece dobře znal… Ani se neuráží pro jejich výtce…

Dále mě oslovuje pozvání učedníků: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den už se nachýlil.“ Je zde vyjádřena touha být s Ježíšem, potřeba sdílení. Můžeme se domnívat, že je na „náhodném“ spolucestujícím cosi fascinovalo, že jím byli přitahováni, ačkoliv si to plně neuvědomovali, neboť jim „cosi“ zadržovalo oči…

Myslím, že i nás denně provází na naší cestě starostlivý, pokorný, tichý společník, který trpělivě čeká na naše pozvání: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den už se nachýlil.“

A tak se modleme: Pane, děkujeme Ti za poznání, že Tě stále potřebujeme, že jsi chlebem našeho života. Prosíme stále se nám dávej poznat, provázej nás na naší cestě k Tobě a nedopusť, abychom se od Tebe někdy odloučili. Amen.