Duchovní slovo – pátek 24. dubna

Drazí bratři a sestry,

v mystagogické katechezi, kterou sleduje bohoslužba slova velikonoční doby ve svých evangelijních úryvcích, v následujících dnech bude naše pozornost zaměřena na další z iniciačních svátostí – na eucharistii. Dnešní evangelium nám předložilo začátek 6. kapitoly Janova evangelia, v němž slyšíme o zázračném nasycení.

Když pročitáme šest zpráv o zázračném nasycení, které nacházíme v jednotlivých evangeliích, při všech odlišnostech a specificích můžeme vidět určité charakteristické prvky. A jedním z nich je Ježíš, který zve učedníky k tomu, aby se na zázračném nasycení podíleli. Všimněme si toho. Ve zprávách o uzdravení nemáme příliš častokrát zmínku o tom, že by Ježíš učedníky zval ke spolupráci – přiveďte mi toho člověka, nebo něco podobného. U zpráv o zázračném nasycení se ale toto téma opakuje.

Eucharistie je tajemství Ježíšova dání – jak sám Ježíš řekl, je to tělo, které se vydává, krev, která se prolévá. A svého učedníka zve nejen k tomu, aby se tímto pokrmem sytil, ale také k tomu, aby se na něm podílel – aby dal to své.

To, co může dát člověk, je žalostně málo – co je to pět chlebů a dvě ryby pro tak velký zástup… Je to až k pláči vidět ten nepoměr, tu neschopnost člověka zajistit pokrm pro tak velký zástup. Avšak ve chvíli, kdy člověk přistoupí na tajemství eucharistie, tajemství dávání, vydávání, v tu chvíli se ono žalostně málo stává dostačujícím!

Každý z nás máme nějaká charismata, máme něco, čím vynikáme, co jsou naše zvláštní vlohy. Někdy toho může být i v určitém pohledu žalostně málo. Ale to je jedno. Toto nerozhoduje. Rozhoduje, kolik toho dá člověk Bohu k dispozici. Protože pak se mohou dít věci…!

 

 

Zamyšlení jedné farnice:

V dnešním čtení z prvního listu svatého apoštola Petra se píše:

Milovaní! Opásejte se všichni ve vzájemném styku pokorou, neboť „Bůh se staví proti pyšným, ale dává milost pokorným“ a pokračuje: „Pokorně se proto skloňte pod mocnou ruku Boží, a on vás povýší, až k tomu přijde čas. Na něj hoďte svou starost…“

Jsme zde tedy vybízeni k zamyšlení nad tím, co to je pokora a jak se projevuje v našem životě. Dovolím si citovat otce Mariana Kuffu: „Pokora je matka všech cností. Pokora je opak pýchy. Pýcha předchází pád. Pýcha peklem dýchá. Jsme-li pyšní, určitě spadneme. Bavíme se jen o tom, kdy to bude, až půjdeme k zemi…“

Kdy jsem pyšný(á)? Vždy, když na něj „neházím svou starost“, tedy nepřijímám záměr (úkol), který pro mě už od stvoření Bůh má. Vždy, když beru sám do rukou opratě svého života a dělám si věci po svém, vždy když jsem nervózní, že mi věci nejdou podle mých představ… Ano, tehdy jsem pyšná!

První část dnešního čtení bych tedy vyložila takto: Bůh se protiví pyšným. Když je mi něco protivné, vlastně to nechci, odmítám to…

Jak už víme, opakem pýchy je pokora. Opět se zeptám: Kdy jsem pokorný(á)? Když děkuji, když přijímám, to, co mi Bůh nabízí, když přijímám jeho plán, vkládám svůj život do jeho rukou, můžu říct, když „na něj házím svou starost“, tehdy mu také plně důvěřuji…

Kdy a jak konkrétně se pokora projevuje? Například tehdy, když přicházím ke svátosti smíření. Už v ten okamžik se skláním pod mocnou ruku Boží, v tu chvíli si uvědomuji, jak jsem na Bohu (Božím milosrdenství) závislý(á).