Duchovní slovo – pondělí 30. března

Drazí bratři a sestry,

v dnešním úryvku prvního čtení jsme slyšeli nádherný text vyprávějí o události života jisté Zuzany, dívky, která byla věrná Hospodinu a zachovávala Mojžíšův Zákon. V tomto jejím příběhu dochází v určitý okamžik k jakémusi paradoxu. Právě věrnost Mojžíšovu Zákonu vytváří prostor pro to, aby byla podle Mojžíšova Zákona odsouzená. Proto, že nechtěla porušit ustanovení ohledně cizoložství, má být podle Mojžíšova Zákona (po křivé výpovědi) ukamenována. Může se tedy zdát, že to, čemu je Zuzana věrná, se pro ni stává tím, co vede k její záhubě.

Tento stav je dále více rozveden v Zuzanině povzdechu, ve kterém dvěma starším říká: „Úzkost mě svíra ze všech stran: neboť jestliže to učiním, čeká mě smrt, jestliže to neučiním, neuniknu vašim rukám. Lépe je mi beze skutku upadnout do vašich rukou než hřešit před Pánem.“ Zuzana si uvědomuje, že to není věrnost Hospodinovu Zákonu, kvůli čemu bude odsouzena, ale že je to fakt, že upadá do rukou zvrhlých a prohlaných mužů.

Král David měl s tímto také dobrou zkušenost. A proto, když dostal na výběr, tak vyjádřil – je pro mě lepší dostat se do rukou Hospodinových, než do rukou lidí (srov. 2 Sam 24,14).

Písmo nám opakovaně ukazuje, že není snad nic horšího, než padnou do rukou lidí. Člověk, který má alespoň trochu zdravé svědomí, má určité obavy z Posledního soudu (už jen proto, že vše skryté vyjde najevo a komu by toto bylo příjemné, že?). Ale zde se nám říká, že Poslední soud je procházka růžovým sadem oproti tomu, když upadneme do rukou (či můžeme také říci, do úst) člověka.

Nebo dnes mají lidé strach z Koronaviru a ze současné situace (z následných ekonomických důsledků…). Ale jsou horší věci – padnout do rukou (úst) člověka. Vždyť současný stav nás sice ohrožuje velmi částečně tělesně, ale v rovině vztahů a mnoha dalších věcí v nás probouzí to lepší. Zatímco před tím, když jsme byli před malým virem v bezpečí, z nás vycházely různé „viry“, které byly mnohem agresivnější, nebezpečnější, které lidkvidovali druhého s mnohem větší intenzitou. Vůči tomu jsme ale už otupili, či dokonce jsme byli častokrát sami těmi, kteří tento „vir“ vypouštěli a používali proti druhým.

Zuzana se dostala do rukou lidí, a tak i věrnost Hospodinovu Zákonu se pro ní stává tím, pro co má trpět, má zemřít.

A přeci, když Zuzana ve své výpovědi vystihuje svůj stav, její slova – lépe je mi beze skutku upadnout do vašich rukou než hřešit před Pánem – ukazují, že se vlastně v konečném důsledku svěřuje do Božích rukou. Ona dokáže onu velmi bolestnou situaci vnímat jako setrvávání v rukou Božích – i když se navenek může zdát, že je v rukou lidí!

Zuzana ukazuje svou velikost a výjimečnost nikoli tím, že zachovává Zákon, ale především tehdy, kdy i v těžké životní situaci neztrácí jistotu, opěrný bod, čisté myšlení a poznání, že jen před Bohem stačí obstát, skrze věrnost zůstat v jeho rukou.

Sv. Cyprián v době pronásledování křesťanů pronesl shromážděným křesťanům jednu památnou větu: Mimo církev není spásy. Zdůrazňoval jim tím, že tím, že opustí církev (a tak si zachrání pozemský život – nebudou zabiti) nic nezískají, ba naopak, opustí nároč Boha, který je skutečný život. A tak můžeme parafrázovat s pohledem upřeným na Zuzanu tutu věto a říci, mimo Boží náruč není spása. A proto se modlím, Bože, dej, ať nikdy neopouštím tvou milující náruč, protože pak mě lidské ruce (ústa) nemohou nikdy zcela zničit!