Duchovní slovo – čtvrtek 26. března

Drazí bratři a sestry,

dnešní první čtení v nás může vyvolávat určitý zmatek. Na první poslech se zdá, že Mojžíš přemlouvá Boha, aby nezabíjel svůj lid, který mu byl nevěrný. Že Mojžíš je tím milosrdným, který zastavuje hněvajícího Boha. Ano, na první poslech se to tak může jevit. Ale úryvek je mnohem hlubší a představuje velkou výzvu pro člověka, zvláště pro toho, kdo stojí v čele lidu.

Zaposlouchejme se pozorně! Je to Hospodin, kdo mluví k Mojžíšovi, kdo mu sděluje, co provedl lid, zatímco on (Mojžíš) byl na hoře a rozmlouval s Hospodinem. V 9. verši začíná Hospodinova řeč: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv„. Mojžíš o dané situace nic neví. Je to Hospodin, kdo mu oznamuje, co lid provádí. Mohl lid zahubit bez toho, aniž by to Mojžíšovy sděloval. Ale on ho informuje, a jako by se dovoluje, abych mohl lid zahubit – teď mě nech… To přeci Bůh nepotřebuje, nepotřebuje dovolení člověka. Z toho plyne, že se bude spíše jednat o pozvání Mojžíše k dialogu. Tady nepůjde o trvrdost šíje lidu, ale o tvrdost srdce Možjíše. Milosrdný Bůh tímto začátkem své řeči zve Mojžíše, aby rostl v milosrdné lásce k lidu.

Jak tomu rozumět? Mojžíš si s Izraelem již prožil své. Ať ve chvíli, kdy jako 40-ti letý chtěl pomáhat (srov. Ex 2), nebo pak jako 80-ti letý, když vyváděl lid… Hned od počátku lid proti němu reptal. Stále znovu a znovu dokola. Po tom všem, co pro tento lid udělal. Mojžíš sám zakoušel tvrdost šíje tohoto lidu. A máme i zmínky o tom, že se na to všechno chce vykašlat. Má tohoto lidu plné zuby. Dokáží si zcela živě představit, jak Mojžíš tomuto lidu v duchu spílal… Nyní ho Bůh vyvedl na horu nejen proto, aby mu dal desky Zákona, ale také proto, aby v něm vzbuzoval milosrdenství vůči tomuto lidu. Tento rozhovor můžeme brát jako Boží „hru“, jako pózu (tak, jako když jsme rozhodnutí, ale ještě uděláme pózu a necháváme se přesvědčovat…), jako provokaci, ve které zve Mojžíše, který si na lid tolikrát stěžoval, aby rostl v lásce vůči němu.

Napadá mě v tuto chvíli báseň Karla Jaromíra Erbena z cyklu Kytice – Polednice. Tam slyšíme slova ztrápené matky, kterou dítě už opravdu štve: „Pojď si proň, ty polednice, pojď, vem si ho, zlostníka!“ A když polednice záhy přijde, slyšíme o tři verše dál slova o téže matce: „matka hrůzou sotva dýše, dítě chopíc na svůj klín“. Nebojím se říci, že Erben zde vystihuje podobný princip. Jen v biblickém vyprávění to vše dopadne lépe…

 

Upřímně říkám, že jsem v první řadě myslel na sebe. Osm a půl roku kněžské služby. Během nich jsem také tolikrát naříkal nad lidmi. Jednak z důvodu své netrpělivosti, ješitnosti, touze po úspěchu… (tedy z důvodů mé vlastní nedokonalosti a hříšnosti), ale jsem si jistý, že mnohokrát také z objektivních důvodů. Lid tvrdé šíje, lid, který lehce sklouzává k modloslužbě. Lid, který je zatvrzelý a nedokáže pochopit nejzákladnější věci. Lid, který proti mně reptá, píše dopisy, stížnosti, maily, pomlouvá… Lid, který odmítá mé vedení k Zaslíbené zemi, nepochopitelně bojkute určité věci… A mohl bych pokračovat…

Ale! Tady nejde o tvrdost šíje lidu, tady jde o tvrdost srdce „vůdce“. To není příběh o druhých, o farnících, to je příběh o mně, knězi v čele lidu. A proto mě nyní Bůh odvádí na opuštěné místo (vysokou horu). A mohl bych říci, že provokativně říká, zahubím tento lid tvrdé šíje. Konečně se projeví Boží „spravedlnost“ – to by mohla být pochopitelná reakce. Ale srdce pastýře reaguje jinak. Reaguje stejně jako u Mojžíše, či u zmíněné matky v básni Polednice. Jsem pozván, abych vstoupil do této školy (Mojžíšovy). Abych pochopil, že jsem zde proto, abych rostl v milosrdné lásce.

Co je smyslem tohoto času „na opuštěném místě“? Co je smyslem denních hodinových adorací? Neklekám před eucharistického Krista proto, že je třeba se „vyplakat“, postěžovat si. Ani proto, že je třeba Boha uchlácholit, že je třeba změnit jeho vůli, přesvědčit ho, že to není tak zlé… (v kontextu dnešní doby, přesvědčovat ho, že je třeba zastavit virovou pandemii). Ne, proto ne! Ale proto, abych já rostl v milosrdné lásce vůči svému lidu tvrdé šíje!

Je to drsné, je to někdy bolestivé, ale nejdůležitější vlastností, kterou musí „vůdce“ mít, je milosrdenství. A to ne milosrdenství vůči pokleskům, selháním (to jde vcelku snadno, zvláště když toho člověk lituje), ale vůči zatvrzelosti, „tvrdosti šije“… A taková škola si skutečně žádá extrémní situace. A tak se nebojím říci, Bože, děkuji ti, že mě do těchto pustých míst vedeš,děkuji ti za tento dar. Děkuji ti, že mě zveš k růstu milosrdné lásky, že mě učíš pravému vůdcovství! Dej, ať tento čas nepromarním. Dej mi srdce z masa!

Podobným způsobem mohou uvažovat i rodiče, které také stojí v čele svých rodin. Kolikrát, zvláště v tyto náročné dny, kdy se musí plně věnovat domácnosti (udržet děti pod jednou střechou, učit je, vařit jim…), mohou mít již dost těchto dětí. Ale jsem si jist, že situace, kterou prožíváme, je pozváním i pro rodiče, aby rostli v milosrdné tvůři lásce vůči svým dětem…

R. D. Martin Sklenář