Duchovní slovo – úterý 24. března

Drazí bratři a sestry,

v dnešním duchovním slově bych se nevěnoval biblickým textům dnešního dne, ale rád bych se zamyslel nad dvěma zprávami, které jsem v předchozích dnech zaznamenal – a podíval se na ně z duchovního hlediska.

Tou první je včerejší projev premiéra Andreje Babiše. Nepůjde mi nyní vůbec o politický dosah, o PR, apod. Chci vyzdvihnout jedno vyjádření a především se zamyslet nad duchovním přínosem pro nás. Když jsem si včera četl zprávu o onom projevu, doslova mě praštilo do očí následující vyjádření: „Proto nám, prosím vás, odpusťte dílčí chyby nebo problémy. Je jich spousta. Aby ne. Je to krizová situace, na kterou nebyla připravena jediná země v Evropě„.

Patřím spíše ke kritikům pana premiéra, i k některým krokům a projevům v současné době. O to ale teď nejde, píši to jen proto, aby bylo zřejmé, z jaké perspektivy jsem k projevu přistupoval. Doposovad jsme mohli sedm let poslouchat, jak všechno dělá dobře, mohli jsme to poslouchat i v současné krizi. Nesčetněkrát jsme slyšeli emotivní výjevy, útoky na druhé, útoky, kterými maskoval vlastní selhání. Když jsem si ale přečetl tato slova, cítil jsem v sobě určitý pocit „fandění“ premiérovi. Byla to slova, ve kterých jsem cítil, že mu moc fandím… (a znovu opakuji, že tím nepopírám, že to byl také marketingový tah, PR, že to bylo určité „divadlo“… O toto mi v tuto chvíli nejde. Pro naše úvahy pracujme s tím, že toto bylo upřímné vyjádření).

Mohu panu premiérovi vyčítat mnoho chyb, ale ve chvíli, kdy s pokorou vyjádří, že udělal v současné situaci ve snaze chránit naši zemi mnoho chyb, tak mu je prostě nebudu vyčítat. Budu s ním o nich mluvit, ale ve všem respektu, že prostě chybovat je lidské.

Proč to všechno říkám? Myslím, že toto je ukázkový příklad toho, jak rapidně se mění situace ve chvíli, kdy přiznáváme a vyznáváme svou slabost. Do chvíle, dokud všemožným způsobem obhajujeme své selhání, hledáme viníky ve všem jiném a v každém jiném, jsme skuteční zoufalci. Ve chvíli, kdy ale dokážeme přiznat, že život na nás klade různé nároky, ve kterých ve své slabosti selháváme, můžeme si být jisti, že nám druzí budou fandit, že s námi o chybách třeba budou mluvit, ale nebudou nás v nich topit! Nebojme se i my říkat, že děláme dílčí chyby (v křesťanském životě, ve výchově dětí, v našich vztazích…). Nebojme se třeba i přiznávat, že je jich spousta. To není žádná katastrofa. Katastrofou je dělat, že nejsou… Přiznáním svých chyb nikdy neprohrajeme, naopak, vždy vyhráváme. Zvláště pak, pokud je umíme přiznávat před milosrdným Bohem – tím, který je nejsoucitnějším ze všech!

 

Druhá věc, která mě velmi zaujala, je výzva ke společnému zpěvu písně Není nutno – ve středu ve 12.30. Tato výzva navazuje na tradici z Itálie a dalších národů stižených koronavirem, kde se lidé spojují různými gesty (např. tleskání v určitém čase), aby vyjádřili poděkování, ale také dodávali „energii“ všem těm, kdo jsou v první linii.

Nikdo nebude zpochybňovat, že toto má význam. My citlivější jistě při takových zprávách či zážitcích cítíme běhat mráz po zádech. Cítíme tu energii. Ano, současná situace a tyto výzvy a úkony ukazují, že „energie“ je něčím, co se může vyjadřovat, co se může druhým vyprošovat a zprostředkovávat a co se může společně zakoušet.

Současný svět to potřebuje vyjadřovat písněmi či tleskáním. Protože v mnoha oblastech ztratil onu ještě mnohem silnější zkušenost modlitby. Kolikrát jsem my křesťané „vysmíváni“, že si myslíme, že se pomodlíme a něco přestane, něco zvládneme, apod. Já se ale teď mohu ptát, co jiného chtějí dělat ti, kteří budou zpívat či tleskají nebo něco podobného? A modlitba je ještě mnohem, mnohem víc! To, že se spojujeme v modlitbě společně na konkrétním místě, že putujeme na poutní místa… A nebo, že se v těchto dnech a týdnech spojujeme v modlitbě v konkrétní čas. To je ona „energie“, kterou mnozí nevnímají, jejíž náhražky se snaží vytvářet. Ona „energie“, která má moc posilovat, která má  moc sbližovat.

V tuto chvíli tedy připomínám, že jsme Svatým Otcem povzáni k tomu, abychom se zítra, to je ve středu, ve 12.00 spojili v modlitbě Otčenáš – https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/200324spolecna-modlitba-otce-nas

 

 

Na závěr bych chtěl napsat ještě pár informací o sobě. Jsem dotazován, jak současnou situaci zvládám. Po počátečním šoku, o kterém jsem se zde zmiňoval, je vše již „normalizováno“. Vše jsem si ujasnil v duchovním rozhovoru se svým duchovním průvodcem a rovněž (a snad především) v rozhovoru se svým Pánem při eucharistické adoraci. V tuto chvíli se mám v rámci možností skvěle. Samozřejmě, že mi chybí osobní kontakt s vámi – to je přirozená věc. Ale jinak jsem zcela v pohodě. Dny mi paradoxně utíkají velmi ryhle. Neprožívám žádnou samotu – jsem s vámi v konatku skrze tato slůvka, skrze mobil a počítač. Ale především, prožívám to, co během běžného vytížení nemohu tak intenzivně prožívat, jsem s Pánem. Jak jsem v jednom duchovním slově vyjádřil, nechal jsem se Pánem pozvat „na opuštěné místo“, a proto zakouším výjimečné období.

Tedy děkuji za projevy vaší blízkosti, za váš zájem, za vaši lásku. Nesmírně si toho vážím. A zároveň vás ujišťuji, že se o mě nemusíte bát, že já žádným způsobem nestrádám (tedy kromě toho osobního kontaktu s vámi :-)). To ale neznamená, že máte ustávat ve svých modlitbách za mě :-). Sám vás denně nosím před Boží tvář při adoracích a při eucharistické bohoslužbě.

R. D. Martin Sklenář

 

 

 

Znovu opakuji, že mě nezajímají žádné další politické souvislosti.