Život v karanténě

Drazí bratři a sestry,

když sledujete současnou situaci, můžete na opatřeních vlády vidět, že nejde jen o to, aby se nám Koronavirus nešířil v krajině. Pokud by vláda chtěla co nejdříve dosáhnout vymizení Koronaviru v naší zemi, pak by bylo nejlepší všechno zavřít a držet 14-28 dní přísnou karanténu. Z hlediska šíření viru by toto bylo nejlepší. Ale v tu chvíli by šla do háje ekonomika… A škody pro život člověka by tak mohly být v důsledku větší. Je třeba hledat dobré vyvážení a hlídat také častečné zachování ekonomiky. A toho, co je třeba zahrnout do celkového prospěchu, je samozřejmě více.

Podobným způsobem můžeme uvažovat i o dalších oblastech života. Můžeme také uvažovat o psychickém zdraví člověka, o jeho duchovním zdraví (aby obstál v současné situaci). Dovolil bych si tedy předložit pár úvah o současné situaci, a to i v reakci na rozhovory, které vedu a na to, co mohu sledovat.

 

Proč jsem doma a jak to pojímat?

První, čemu je třeba se věnovat, je otázka samotné karantény. Důležitou otázkou je, proč je současný stav.

Když budeme pozorně sledovat zprávy, budeme moci velmi jednoduše vypozorovat, proč to všechno je. Hlavním záměrem současného stavu v naší zemi je zpložštění křivky nemoci, tedy snaha o to, aby vrchol počtu nemocných byl v normě, kterou je schopné zdravotnictví zvládnout a o lidi se postarat. Toto je hlavní smysl karantény! Tedy smyslem karantény není chránit sebe před nemocí, ale chránit zdravotní systém (ochrana zdravotníků…). S tím pak souvisí také ochrana určité skupiny obyvatelstva, u které jsou příznaky nejhorší.

Jedním ze symbolů současné situace je rouška. A u ní zní jakýsi slogan – já chráním tebe, ty chráníš mě. Tento slogan vystihuje podstatu věci. Současná karanténa není ochranou mě samotného, ale je ochranou druhého, v tomto případě zdravotního systému. Je nesmírně důležité toto pochopit. My nemusíme mít strach (ostatně smrtnost tohoto viru je dosti nízká, a týká se většinově převážně určité skupiny obyvatelstva). Smrt patří k životu, a to, co prožíváme, je výjimečné, ale není to nic extra hrozného. Ostatně, mnozí z nás tuto nemoc budeme muset dostat, a tato nemoc přibude k ostatním, jako chřipka, angína…

Proč to říkám? Někteří totiž mohou podléhat obavám o svůj život. A mohou postavit svou karanténu na principu, že chráním sám sebe, že se musím před nemocí schovat. Pokud na toto přistoupím, pak žiji ve stavu strachu – jako by za dveřmi byl můj vrah a já hlavně nesmím otevřít a vyjít ven, protože tento vrah mě pak přemůže.

Člověk, to není jen tělo, ale je to také duch a duše, je to také psychika. A u člověka, který postaví svou karanténu na principu ochrany sebe, hrozí paradoxní nebezpečí. Ano, nejspíš se mu podaří uchránit své tělo od koronaviru, ale udělal jednu fatální chybu. Jiný vir se dostal do jeho psychiky. Vir, před kterým nezavře dveře, ale který je v jeho hlavě uhnízděn celý den. A postupně zpracovává člověka, žere ho, rozleptává… A pak přichází onen velký paradox. Známe, že psychika má vliv i na naše tělo. Člověk, který své tělo takto bránil před koronavirem, byl zasažen jiným virem, který jeho tělo položí možná mnohem více, než koronavirus.

Prosím, chci být správně pochopen. Nevybízím k relativizaci současného stavu, k porušování karantény, apod… Vybízím ale k tomu, abychom si v hlavě dobře srovnali, proč v té karanténě jsme. Nejsme v ní ze strachu o náš život, ale jsme v ní z lásky k druhým! Ostatně, nám křesťanům by toto mělo být vlastní a měli bychom stát v čele našeho národa.

Je opravdu zarážející, pokud my, křesťané, podléháme různým neopodstatněným strachům (opravdu, nejsme v situaci Itálie či Španělska, u nás se začalo jednat očividně včas). A ještě více je zarážející, pokud podléháme či dokonce rozšiřujeme různé fake news, různé zprávy představující katastrofické scénáře… To neodpovídá rozumnému zhodnocení současného stavu a ani křesťanské naději!

Naše záchrana nespočívá v tom, že nechytneme tento virus (mnozí z nás ho stejně budou muset někdy dostat). Vítězství společnosti spočívá v tom, že to zvládneme společně (zdravotní systém se nezhroutí), a že ochráníme svůj život jako celek, nikoli jen tělo před COVID-19.

 

Zachování řádu

Již na začátku této situace jsem napsal článek o nutnosti zachovávat řád (zachovej řád, řád zachová tebe). Toto zachování řádu nepředstavuje jen stanovení si času, kdy budu vstávat, apod. Tento řád představuje také schopnost ovládat se. Žijeme v mediální době. O to to máme v současné situaci snazší – můžeme si v karanténě zavolat (dokonce se i vidět), máme potřebné informace… Ale jak to častokrát platí, to, co je výhodou, může být také nebezpečím. A to, že v této oblasti nebudeme mít řád. Že budeme stále na telefonu, na sociálních sítích, apod.
Prosím, zachovejte řád i v této oblasti. Je přirozené, že se potřebujeme sdílet, být s druhými v kontatku. Ale je třeba tomu dát řád. Stanovit si, že na WhatsAppech, Faceboocích, apod. jsme jen v určitém čase – stanovit si třeba max. dvě hodiny denně (jednu dopoledne a jednu odpoledne), kdy se takto sdílím.

 

Samota – vlastní hygiena

Současná situace představuje další nebezpečí. Obecně se říká, že když lidé vyrazí na duchovní cvičení, tak po jednom až dvou dnech umí nazpamět požární hlášení v daném místě. Situace, kdy člověk vypadne z obvyklého systému, zvláště pak, když přichází silný „útlum“, s sebou přináší to, že člověk jednak neumí v tomto „tichu“ být, respektive, že začínají vyplouvat na povrch různé věci, které člověk v tom spěchu dokáže potlačovat, ale teď nemá příliš čím onen stav přehlušit.

V současné době každý z nás má a bude mít zkušenost také s tím, že začnou vyplouvat různé věci napovrch – jak staré věci a selhání, tak také naše nedostatky, naše zranění…

Budeme se potýkat se svou leností (která v tom shnu, ve kterém většinově žijeme, není tak vidět), budeme se potýkat velmi intenzivně s tím, že hodnotu svého života jsme postavili na tom, co dokážeme dělat, respektive začne velmi intenzivně vyplouvat na povrch naše porovnávání se s druhými (ten šije roušky, ten peče, ten dělá to a to…). A to vše nás může deptat, srážet. A nyní nemáme moc kam utéct a o to je to tedy těžší a horší.

Je třeba na sobě pracovat. Je třeba zpracovávat tyto podněty a očišťovat se, přijímat sám sebe. No tak neumím šít roušky, tak neumím to a to, tak toho nezvládám tolik, kolik druhý… Ale co se děje? Já nežiji život druhého, já nejsem jako druhý a druhý není mou mírou! Já se snažím žít svůj život, se svými přednostmi, nedostatky, mantinely…

Když člověk vyrazí na duchovní cvičení (a ta jsou mnohdy záměrně mnohem kratší, než současná sitauce), je součástí těchto duchovních cvičení také duchovní doprovázení. Člověk je zván k tomu, aby pod vedením duchovního průvodce reflektoval, co prožívá. Zdůrazňuji, že jako duchovní jsem plně k dispozici“ Máte problém? S něčím bojujete? Nebojte se mi zavolat, nebojte se se mnou ony věci sdílet. Od toho tu přeci jsem! Využijme této příležitosti k vlastnímu rozvoji!

 

Pokud budete něco potřebovat, pokud potřebujete „vrbu“ na vypovídání, pokud si potřebujete něco ujasnit, srovnat, nebojte se volat! Nic hrozného se neděje. Dít se může, pokud budeme těmto věcem podléhat.

R. D. Martin Sklenář