Duchovní slovo – pondělí 23. března

Milovaní,

dnešní evangelium nám předložilo Janovu zprávu o uzdravení syna královského služebníka. V evangeliích se setkáváme ještě u dvou evangelistů s podobnou událostí (Mt 8,5-13; Lk 7,1-10) V příbězích si můžeme všimnout, že jsou některé podobné prvky (ve všech příbězích je zmiňováno, že služebník je z Kafarnaa), jiné se mění (např. to, kdo je udzraven – syn/sluha/otrok služebníka).

Mě však zaujala především jedna věc. V Janově evangeliu totiž Ježíš není v Kafarnaum, ale v Káni Galilejské. Proto se služebník vydává na cestu. Mohli bychom říci, že evangelista Jan, který píše své evangelium jako poslední (již nežijí skoro žádní pamětníci Ježíšova pozemského života), odsouvá Ježíše do větší vzdálenosti. Služebník musí vynaložit větší úsilí. Navíc nejde o uzdravení služebníka, ale jeho syna. Tedy máme zde jakéhosi prostředníka, i když i ten prostředník je velmi zainteresován, protože jde o jeho syna.

Když jsem dnes adoroval, říkal jsem si, že něco z toho evangelia mohu přeci prožívat. Já, prostředník této farnosti, jsem v těchto dnech jediný, který má snadný přístup k eucharistickému Kristu. Tolik mých milovaných farníků (pokud budu pracovat s příměrem, že jsem otec, tak klidně řeknu, že i tolik mých milovaných dětí) prožívá různým způsobem obtížné chvíle. A já jsem tedy tím, kdo může zvláštním způsobem přicházet ke Kristu a prosit, aby jednal.

Říkám si, jak asi farníci prožívají tyto dny. A nejen farníci, jak to prožívají věřící obecně. Vím, že jsou tací, kteří prožívají toto odloučení od eucharistie a společenství bolestně, případně těžce. Jiní to tak nějak berou. Ale mám strach, že jsou i tací, kterým to vlastně tolik nevadí, kteří nějakou újmu příliš nepociťují, nebo jim to dokonce takto vyhovuje. Můžeme si klást otázku, jaký efekt to vyvolá v dětech a dospívající mládeži – že najednou se nějakou dobu nechodí do kostela. Zvláště u těch dětí a mládeže, kde se ani v tomto čase rodina příliš neschází k modlitbě a duchovně se toho příliš nezměnilo. A tak z mého srdce tryská prosba: „Pane, pojď, než mé dítě umře!„. I to jsou slova kněze, který prosí za svůj lid. A myslím, že to mohou  být i slova rodičů, kteří vidí, že je obtížné přimět děti, aby se před obrazovkou chovaly jako v kostele…

Eangelista Matouš ve svém vyprávění říká, že v tu hodinu se sluha uzdravil. Evangelista Lukáš už zprávu o onom uzdravení trochu oddaluje (když se poslové navrátili do setníkova domu, nalezli otroka uzdraveného). Evangelista Jan zprávu o uzdravení posouvá až do druhého dne (včera, hodinu po poledni mu přestala horečka). Otec, královský služebník, šel celý den v důvěře v sílu své prosby a Ježíšova ujištění. Také my jsme v tuto chvíli na této cestě. Prosíme, Pane, pojď, než mé dítě umře. A i my musíme prožít den (dny) naděje, že naše modlitba bude vyslyšena.