Duchovní slovo – sobota 21. března

Bože, děkuji ti…

Takto začíná, bratři a sestry, svou modlitbu v chrámě jistý farizeus. V řečtině se řekne děkuji, eucharistó. Pokud si uvědomíme, že tento úryvek je z Lukášova evangelia (evangelista Lukáš píše své evangelium věřícímu Teofilovi – Bohumilovi (význam jména je: ten, který miluje Boha)), pak můžeme zaměnit onoho farizeje za jakéhokoli křesťana. Pak zde tedy máme toto trojí spojení. Osoba – věřící člověk (křesťan), místo (chrám), činnost (eucharistie).

Hleďme však, co se děje. Eucharistie, kterou provádí tento člověk, není oslavou Boha, ale je oslavou sebe samotného. Není to tedy bohoslužba, dokonce to není ani modloslužba, ale je to jakási „autoslužba“ (služba sobě samému). Dotyčný oslavuje sebe, svou výjimečnost, dokonalost, oslavuje to, jak obstál, jak vše zvládá. Můžeme si skutečně klást otázku, proč žádný jiný evangelista toto podobenství nepředkládá, proč pouze Lukáš, který píše věřícímu člověku…

Smyslem děkování má být to, že člověk pozdvihne oči, že přestane hledět na to, co ho vlastní. Když učíme děti děkovat, učíme je tomu, aby odlepili oči od věci, kterou dostaly a pohlédly na druhého – zvedly svůj zrak. Farizej dnešního evangelia ale přichází a zahleděný do sebe děkuje. A třebaže začíná svou modlitbu oslovením Bože, přesto jeho děkování není rozhovorem s Bohem. Tím Bohem je totiž sobě on sám. On děkuje sobě – za to, co všechno dělá, co zvládá, jak vše naplňuje…

Děkovat, znamená pozdvihnout oči. Ovšem tak jednoduché to v důsledku hříchu není. Když čteme pokračování evangelia, slyšíme tam výslovně, že celník se neodvážil ani pozdvihnout oči vzhůru. Hřích člověku nedává možnost pozdvihnout oči vzhůru. Hřích člověka sráží, sráží jeho zrak, klopí ho dolů. Avšak je zde jiná síla, která dává člověku možnost, aby pozdvihl svůj zrak, a to je Boží slitování – Bože, buď milostiv mně hříšnému. V takovém stavu se člověk oprošťuje od toho, aby prováděl „autoslužbu“. V bahnu svého hříchu ale pozdvihuje svůj zrak vzhůru, aby se dovolával pomoci.

Mám velmi rád v liturgii úkon kajícnosti. Protože tento úkon nás staví do správné pozice ke slavení eucharistie. Vyznání vlastních hříchů, uvědomění si své hříšnosti nás hned staví do jakéhosi „bahna“ pravdy o nás samých. Úkon kajícnosti nám brání v tom, aby naše slavení mše svaté bylo „autoslužbou“, aby bylo díkůvzdáním, ve kterém oslavujeme sebe samotné, své jednání, svou dokonalost. Začátek mše svaté z nás v úkonu kajícnost činí lidi, kteří, vědomi si své hříšnosti, pozvedají oči v prosbě o smilování. A právě tato prosba se nakonec stává tím nejlepším díkůvzdáním. Nejlepší poděkování Bohu je volání – smiluj se nade mnou hříšným. Smiluj se Ty, který jsi za mě položil svůj život!

První čtení knihy proroka Ozeáše nám předkládá nádhernou výzvu: Vraťme se k Hospodinu: on (nás) rozdrásal a on nás udzraví, on (nás) zranil a on nás obváže! (…) Proto jsem je otesával skrze proroky, zabíjel slovy svých úst, ale má spravedlnost vyjde jak světlo…

Naším vítězství není oslavování své dokonalosti. Naším vítězstvím je vědomí vlastní hříšnosti a v tomto vědomí pozdvihnutí našich očí vstříc milosrdnému Bohu. Tomu Bohu, který mě již vysvobodil a proto mu mohu děkovat!

R. D. Martin Sklenář