Duchovní zamyšlení – čtvrtek 19. března

Drazí bratři a sestry,

dnes jsme oslavili slavnost sv. Josefa. Dnešního dne nám zaznívaly, kromě žalmu, tři biblické úryvky. A všechny tyto tři texty měly společného jmenovatele – byly o příslibu (resp. narození) potomka. A to společné u těchto úryvku je také to, že hlavním aktérem není otec a matka, ale sám Bůh.

V židovské tradici bylo narození potomka mnohem významnější událostí, než je tomu u nás v současné kultuře. Zrození potomka (zvláště pak mužského) bylo vnímáno jako otevření se životu, budoucnosti. A proto židovská tradice vnímala, že jeho zplození tedy není jen aktem pohlavního spojení, ale je také projevem Boží blízkosti, Boží lásky! Tento potomek, tento symbol života, není jen výsledkem lidského snažení, ale je také projevem Boží štědrosti.

Všechny tři úryvky se nám snažily různým způsobem toto vyjádřit. Všimněme si, že v nich totiž můžeme vidět, že onen příslib, či narození, je spojeno také se zásadní proměnou lidského života. To vnímáme i v dnešní době. Každý rodič může potvrdit, že narození dítěte s sebou přináší radikální proměnu života. Biblické texty nám ale tuto proměnu představují ještě trochu jiným způsobem. Přičemž hlavní roli zde znovu hraje Bůh.

V prvním čtení (2 Sam 7) jsme slyšeli o Davidovi, který měl své plány. Poté, co dobyl Jeruzalém, co jej vybudoval, postavil honosný palác.., rozhodl se také, že postaví dům Hospodinu. Do těchto jeho plánů (ó, jak velkolepě duchovních!) vstupuje ale Hospodin s jasným vyjádřením. Takto Davide ne. Já vystavím dům TOBĚ. Dám ti potomka. Nebude to tak, jak si to přestavuješ ty. Nebudeš tvůrcem „mého“ bytí, ale já budu tvůrcem „tvého“ života. Jak častokrát máme tuto tendenci a platí o nás tak ony hrozné teze, že Bůh je jen projekcí našeho myšlení, našich představ. My si žijeme svým životem, do kterého zasazujeme „svého“ Boha, svou představu o něm. Bůh se ale hlásí o slovo (a můžeme říci, že v těchto dnech velmi vehementně) a říká, ale takto to nebude.

V druhém čtení z listu Římanům (Řím 4) jsme slyšeli Pavlovy úvahy o Abrahámovi. O něm z knihy Genesis víme, že zrození tohoto potomka zaslíbení předcházela dosti radikální změna života – vyjdi, opusť…! V 70 letech Abram musel zásadním způsobem změnit svůj život a jen tak se otevřel životu! A proto pak Pavel může říci: „ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil...“. My v době koronavirové pandemie nejsme ve stavu, že by nebylo naděje. Přesto tyto dny pro nás mohou být časem výzvy – vyjdi, opusť… Opusť svůj dosavadní život. Proč? Protože ti chci dát mnohem více.

Vrcholem byla zvěst evangelia. Josef a jeho životní zkušenost, když do života vstoupí Bůh. Mohli bychom mluvit o mnoha věcech, které se v jeho životě změnily. To, co je ale fascinující v Josefově příběhu, je jeho ochota plnit Boží záměry, a jeho akčnost. Opakovaně v evangeliu máme, že Josef (poté, co se probudil) vstal a udělal. Opouštěl své město, svou zemi, opouštěl své jistoty. Jen prostě a jednoduše – vstal a udělal.

Bůh má pro nás nevídané dary. Má pro nás dar skutečného života. Tolikrát jsme ho odmítali (mnohdy třeba nevědomky). Čeho všeho jsme nebyli schopni se doposavad zbavit (našich koníčků, trávení volného času), bez čeho jsme si nebyli schopni představit svůj život a pro co jsme neměli mnohdy čas… To vše můžeme nyní snáze opouštět (nebo jsme již opustit museli) a můžeme se vydávat na cestu… Kéž jsou nám především Abram a Josef příkladem – vstal, opustil a udělal.

S požehnáním

R. D. Martin Sklenář